Kariéra byla krásná a dlouhá, říká Jana Slaninová
Celých 20 let patřila Jana Slaninová k domácí atletické elitě. Mnohonásobná medailistka z mistrovství republiky, která byla součástí české reprezentace, se rozhodla skončit se závoděním ve 34 letech. Úspěšná sprinterka zhodnotila svou kariéru pro Český rozhlas. Ve vysílání Radiožurnálu Sport probrala sportovní začátky i první úspěchy. Zároveň prozradila, čemu se věnuje aktuálně. Řeč přišla na kondiční trenérství nebo interiérový design. Více se dočtete v přepisu rozhovoru.
Pocházíte z atletické rodiny (maminka Taťána Kocembová Netoličková, tatínek Jan Slanina). Přesto ale atletika nebyla vaším první sportem, že?
Je to pravda, já jsem původně závodně tancovala (disko tance) a s atletikou jsem začínala až ve 14 letech. Na stadionu jsem sice strávila celé dětství, ale nějak mě chytlo to tancování. Rodiče mě do atletiky nenutili, našla jsem si k ní cestu sama.
Byl tanec dobrou průpravou pro atletiku?
Určitě, my jsme tam hodně pilovali kondici a posilovali. Takže nějaký základ tam byl, než kdybych začínala ve čtrnácti úplně z ničeho.
Kdy se poprvé projevilo, že máte sprinterský talent?
Myslím, že to bylo v dětství. Když jsem chodila závodit na Čokoládovou tretru, tak jsem většinou vyhrávala. Takže jsem si říkala, ty brďo, asi mi to jde, tak já to zkusím. Šla jsem na první mistrovství republiky v žácích a vyhrála jsem. To byl možná takový první impuls.
Celkem jste nasbírala 34 medailí z mistrovství republiky ve všech možných věkových kategoriích. Když byste se měla ohlédnout, jaká ta kariéra byla?
Byla krásná a byla dlouhá. Musím říct, že ke konci už to bylo trošku náročné. Ale když se na to podívám zpětně, tak to vlastně uteklo jako voda. Vždycky jsem obdivovala, že jsem mohla jet na nějakou velkou akci a viděla jsem ty hvězdy. Pozorujete je už během rozcvičení a můžete se inspirovat. Cestování je na tom sportu úžasné. Taky jsem se naučila jazyk lépe než ve školní lavici. Toho si vážím. V hlavě mi nejvíce utkvělo mistrovství světa v Moskvě, kde jsem běžela 4x400m. Bylo to totiž jediné mistrovství světa v dospělé kategorii, na kterém jsem závodila.
Jak složité bylo nést ten rodinný odkaz? Maminka je atletickou legendou...
Je pravda, že pokaždé jsem představována jako dcera Taťány Kocembové, to je asi první věta, kterou někdo řekne. Ale já to neberu vůbec špatně, jsem na ni pyšná a v podstatě mě to motivuje. Mamka na mě nikdy netlačila a byla vděčná za každý malý úspěch. Nikdy nebyla takový ten ambiciózní a extrémně tvrdý rodič. Užívala si každý můj úspěch, přála mi to a nebyla mezi námi žádná konkurence.
Už během aktivní kariéry jste se začala věnovat i další profesi. O co jde?
Přemýšlela jsem, co bych mohla skloubit s vrcholovým sportem. Nechtěla jsem jen sedět doma s nohama nahoře. Takže jsem začala dělat individuální atletické tréninky pro děti i dospělé. Převážně trénuji fotbalisty, protože se to nejvíc podobá atletice. Většinou dochází na trénink rychlosti, síly, koordinace a obratnosti. Jsou to tréninky, které jsem dělala sama během své kariéry a vím, že fungují.
A ještě jste se vydala na další dráhu.
Vždycky jsem přemýšlela dopředu. Loni jsem si řekla, že bych se chtěla vydat i jiným směrem než strávit celý život na stadionu. Takže jsem si udělala kurzy a věnuji se interiérovému designu. V poslední době jsem se o to hodně zajímala. Když jsme třeba dělali doma nějakou rekonstrukci, tak mě to hodně bavilo.
Máte vůbec čas sledovat atletiku?
Jo, myslím, že to budu pořád nějakým způsobem sledovat. Na ostravské závody jako jsou Czech Indoor Gala nebo Zlatá tretra se budu snažit vždycky přijít. Je neskutečné, jak se to všechno posouvá dopředu. Když se podívám, jaké časy jsme běhaly my sprinterky v dorostu a co se běhá momentálně, tak je to obrovský posun.